Road Classics - Ještěd
16.9.2023 se konal v Liberci můj první cyklistický závod Road Classics. Závod, kde hlavní roli hrál monument Ještěd. Trať dlouhá 107km, převýšení 2350m, uzavřené silnice, občerstvovačky, servis.
Do Liberce jedu s mamkou a dcerou Barčou o den dřív. Budou mi fandit na Ještědu. Po ubytování na penzionu Studánecký Medvěd, jedeme hledat parkovište, kde budu zítra parkovat. Parkoviště u Libereckéko výstaviště je nedaleko náměstí. Jdeme pro startovní číslo, výdej je od 18:00 v liberecké radnici. Jěště před vyzvednutím čísla, obhlížíme náměstí kde bude start. Začíná mě chytat nervozita když vidím bránu a koridor startu. Registruji se a dostávám taštičku s číslem 56. Obsahem je přední a zadní číslo s čipem a vouchery na jídlo, kávu,pivo a tombolu, certifikát zakladatele, nálepka na rám kola s infem o závodu, sada samolepek, ponožky Road Classics, bidon Škoda, čistící a impregnační přípravek na sportovní oblečení. Co mě překvapilo a potěšilo je velká cedule se jmény závodníků.
Den závodu snídám musli s jogurtem. Nachystám energy gely a tyčinku. Kolo mám přes noc v autě, takže čísla nasadím až na parkovišti. Musíme jet, protože v 9:00 je brief pro závodníky. Na parkovišti je dost místa, tak jsem v klidu. Dofukuju kolo, lepím zadní číslo na podsedlovku, přední nevím zda na řidítka nebo na hlavu rámu. No a jak to tam dávám, tak samozřejmně protrhnu jednu dírku. Teď musím někde sehnal izolepu. Ptám se moderátora (Jiří Kalemba) pod pódiem, radí mi ať se zeptám na registraci - mají. Ještě zpět do auta, nabrat gely, shodit bundu a pak na start. Od 10:15 je řazení do koridoru. Stoupnu si raději ke straně k bariéře. Mamka s Barčou fandí vedle mě.
Tak je to tu. START! Atmosféra perfektní, diváci fandí, hraje hudba a balík jede. Začínáme 2,5 km neutrální start a pak už frčíme naplno. Nohy jsou v poho a myslím, že mi to dobře jede. Takže hned do kopce. Krásný stoupání na Bedřichov, tady mě předjíždí Jiří Ježek, tomu to teda šlape parádně. Držím se ve skupině. Poté první občerstvovačka kterou projíždím. Následuje dlouhý sjezd z Královky až Josefův Důl. Jedu a snažím se dohnat skupinu přede mnou.
Následuje ostřejší zatáčka a já nedobrzdím. Skončím v příkopě. Zvedám se, jsem trochu odřený pod zadkem. Nasedám zpátky na kolo, jenže zadní kolo plave. Tuším defekt. Jak tak na to koukám, vidím, že jsem prodřel plášť. A né málo. Díra je to pořádná. Závodníci mě míjejí, tak chci přeběhnout na druhou stranu silnice, kde je jakýsi šutr. Takže vybalit páky, duši a mám i lepení. Při mé smůle, mám špatnej plášť. Je krátký ventilek. Ještě že mám lepení, dírku zalepím a montuju zpět. Jak dofukuju, tak vidím bublinu co se dere pláštěm ven. No tak to je smůla. Ale zastavuje u mě servis na kole. Prý co se stalo - co potřebuji? Ukazuji na díru v plášti a servisák má nějakou latu co lepí zevnitř pláště. Snad to bude držet. Servisák odjíždí, ale konec kolony přijíždí. Vlastně projeli všichni cyklisté. Projíždí konec závodu - ředitel. A zastavuje šedá Škodovka. Servis. Co potřebuji? Plášť. Velikost? 25. Má. Paráda. Vyměníme. Jenže zastavuje i sběrná dodávka a na konci kolony policie. Tak se ptám jesti už patřím do sběru? Přichází odpověď, že je jim líto, že se mi to stalo brzo a není čas zdržovat kolonu a musí se otevřít silnice. JJ je to brzo, okolo 15 kilometru. Následujicí věta mě odrovná: “Musíme ti vzít číslo, tak pro tebe končí závod. Až to opravíš můžeš si to dojet nebo skončit.” Že to už je na mně? A moje číslo? Kde ho dostanu? Asi na radnici, nevim. Když mi číslo sundávají, je mi k pláči. Je mi to strašně líto. Dodávka odjíždí i s mým číslem, následována blikající policí. Tak plášť vyměněn a jede pryč i servis.
Vždyť mě na Ještědu čeká mamka a dcera. Posílám mamce sms: Jedu, ale je konec. Přece neskončím? Ne! Jedu! Sjíždím, ale co to? To kolo nějak nechce brzdit? To snad né. Je tam další hodně ostrá zatáčka. A vidim to ještě teď, když to píšu. Značka u cesty, vedlejší silnice, ale zatarasená. Tak se chci trefit mezi zátaras a značku. Jenže na silnici je štěrk - dost hrubej štěrk. No a v rychlosti když na něj najedu, tak jdu opět k zemi. Takže letím koleno, bok, loket, dlaň. Letěl jsem krásně, bidony taky. Po nadávce se seberu, vrátim zpět bidony, vyzkouším brzdy. Nějak si nemůžu vybavit jestli jsem uzavřel páku na zadní brzdové čelisti. Každopádně teď už je. Trochu se otřu od kamínků a protože sebou vozím rukavice, ktery mám kdyby mě náhodou brněly ruce, tak si je teď můžu nasadit. Z dlaně jsem si kamíky vysál, přímo vykousl zuby. Ostatní rány polil vodou z bidonu. Loket jsem si ovázal ručníčkem co vozím kvůli potu. A jedu. Zatím mě nic nebolí. Myslím, že jsem se zdržel okolo hodiny, což jsem pak v aplikaci Strava viděl. Nevím kolik to trvalo, ale v dáli začínám vidět blikající policii. Dojíždím je. Předjíždím a slyším - Počkej! Nepočkám, jedu ke sberňáku a ptám se jesti dostanu zpět svoje číslo? Mám se jet zeptat do auta před ředitele. Jedu a ptám se, vysvětluji, že jsem spadnul a zdržel se servisem kola. Odpověď není příjemná. Neví jestli to budem komplikovat, ať se podívám před něj, že je tam cyklista, kterýmu bude brát číslo. Oponuji, že chci své číslo, že si chci hrdě dojet závod. Sílu mám, vždyť jsem je dojel a ujedu jim. Ředitel se baví se spolujezdcem a nakonec řekne tu nej větu: “Tak jo, tady máš zpět číslo. “A podává mi číslo. “Ale to není moje. Měl jsem 56ku. Tak to bude ve sběrňáku.” Radostně si z dodávky beru číslo. Prý jesli si ho mám jak nasadit? Nemám. Tak do dresu a už frčím co to jde. Cucám gel a na fotografa u cesty mávám získaným číslem.
Následuje občerstvovačka i se stánkem servisu. Zastavuji se a protože někdo něco řeší v servisu, čekám. Za chvíli už si omotávám izolačkou roztrženou omotávku na řidítkách, lepím zpět zadní číslo a servisák přidělává přední. No jo, ale blíží se auto konec závodu. Vyptávám si gel a obsluha je zděšena z té krvavé ruky. Poprosím vedle stojící obsluhu, jestli mi tou vodou co drží, může polít loket? Lije a já si to očišťuji. S díky nasedám a než dojede konec závodu odjíždím. Až doma po konci závodu jsem zjistil, že mi celých zbývajících 80 km přibržďovalo zadní kolo. Ten nový plášť byl totiž širší. Byl to rozměr 25/28 a já bych potřeboval spíš 23/25. Co jsem se díval na výrobce pláště. Ale co, jedu. Teším se na Ještěd. Mám tam podporu. Čekají na mě. Závod po uzavřené silnici je super. Občerstvovačky, kde se zastavuji na dolití jonťáku a pro gel, taky super. Fandící diváci jsou super. Šlapu a užívám si to. Jeden závodník co ho míjím, konstatuje: “MRX to se to šlape.” V nějakym kopci paní volá: “Za zatáčkou už je Kanada, rovinka, pianko.” Nevím kterou myslela, páč s cyklistou co šlapu se smějem kterou že tu zatáčku asi myslela? Kopec furt pokračuje. S jiným závodníkem se prohlížíme jak jsme dopadli, taky spadnul a má zalepnou bradu. V jinou chvíli se mě ptá paní jesli chci magnésko? Děkuji nechci. Ale možná jsem si ho měl přece jen vzít. Vidím Ještěd v celé své monumentálnosti a jsem na něj nachystanej. Kolik je to těch kilometrů? 10? Víc? Šlapu i když se ozývají zranění tak se nezadržitelně blížím nahoru k raketě. Diváci fandí, sjíždějící závodníci povzbuzují, už jen kousek. Čím dál hlasitěji slyším moderátora, vím že je to čubačkanekončí Tomáš Březina. Žene mě to kupředu, byť někdy je procento stoupání i 11%. A pak už projíždím tunelem a poslední metry do cíle. Mamka i Barča jsou tu. Tomáš povzbuzuje: “Poď 56, už jen kousek!” A jsem v cíli. Šťastnej a emočně vyždímanej. Jsem rád, že jsem to nevzdal, že mám zpět svoje číslo, že nejsem DNF. Já nejsem ani poslední. Taky mě mrzí, jak to dopadlo. Je to emoční jízda. Slzy mám opravdu nakrajíčku. Jdu mrknout do vysílače, osvěžím se kofolou. Vyfotím se na památku a chystám se ještě na finální, neměřený sjezd do Liberce, zpět na náměstí. Držím se někoho a ptám se: “Víš kudy jet?” A on: “Né, já myslel, že ty víš.” Tak dojíždíme skupinku. Teď už v poklidu jedeme na náměstí, kde se musí kvůli klasifikaci. A taky tu dostanu na krk učastnickou medaili. Během čekání na mamku a Barču, se jdu pořádně ošetřit. Krásně to štípe peroxidem. Po ukončení tohoto skvělého závodu, se jdu najíst a na pivko.
